V dnešním článku se autorka zamýšlí nad netradičně prožitými Vánocemi. Pamatujete si ještě život offline?
Vím, kde a s kým chci prožít prožít letošní Vánoce. Taky vím, že chci, aby nás u štědrovečerního stolu bylo o jednoho méně. Přeji si, aby tam tentokrát s námi nebyl můj mobilní operátor. A protože přání si máme plnit, nechávám mobil o Vánocích vypnutý. 4 dny bez mobilu ale představují naprostý nezvyk a vyžadují jistou přípravu a spolehnutí se na sousedy a přátelé. Se všemi se před mým odjezdem potkám a vysvětlím jim můj záměr. Vyfasují telefonní číslo na místo, kde se budu nacházet, a na kterém mě v případě nouze můžou teoreticky zastihnout. Když se nedovolají, budou muset problém vyřešit sami.
Kamarádka, která je zároveň mým soukromým PCO, teď ví, že když jí zazvoní alarm z mého bytu, já ho slyšet nebudu. A pokud mě okamžitě nezastihne na nouzovém čísle, musí se o řešení postarat sama. Ubezpečuje mě, že to udělá a já vím, že by to zvládla líp než já sama. Péči o mé zvířecí spolubydlící jako obvykle v mé nepřítomnosti dělím mezi souseda a další kamarádku, která je zároveň mojí „pet-sitterkou“. Sděluji jí, že tentokrát změníme princip – nebude mi jako předtím psát každý večer smsku, že „u vás vše v pořádku, zvířátka tě zdraví“. Pokud bude vše v pořádku, nebude psát vůbec. Ozve se, jen pokud něco v pořádku nebude. Naši komunikaci otáčíme z módu „potvrzuji ti, že je vše ok“ do módu „pokud se nehlásím, je vše ok“. Nevěřícně se mě zeptá: „A vydržíš to?“ Ano, vydržím a ušetří mi to večerní stresování, proč se ještě neozvala, a jestli se něco nestalo.
Když vyjíždím, ozvu se lidem, ke kterým mám namířeno a pak přepínám telefon do letového režimu. Takže cestou už nebude žádné ověřování, jak se jede, jak daleko to ještě mám, a jestli se k nim už blížím. Budu tam, když dorazím.
Bez signálu je to hrozně zvláštní pocit. Hned při první pauze na benzínce mi cuká ruka, jak jsem automaticky zvyklá zkontrolovat maily, zprávy nebo sociální síť. Automatický letmý pohled na displej telefonu je k ničemu. Tak se namísto toho učím opět rozhlížet kolem. A nestačím se divit, kolik se toho děje, a jak je ten kaleidoskop lidí a situací nesmírně zajímavý! Sleduji, jak se mění mé vnitřní nastavení. Napřed převládají obavy a neklid. Od těch triviálních, kolik vánočních smsek si nepřečtu, až po ty vážné – co když se u mě doma něco děje a já o tom nevím v přímém přenosu! Přechází to v pocit důvěry a odevzdanosti. Nemyslím tu fatalistickou ale spíš uvědomění, že jsem všechno zařídila, jak jsem nejlíp uměla a předala to skvělým lidem, kterými jsem obklopena, a kteří se o vše postarají – sousedům a kamarádům. Že věci obvykle dopadají dobře, a že to tak bude i tentokrát. Překlopí se to do pocitu vděčnosti a umožní mi soustředit se na svět vnější i vnitřní. Při jízdě mě nic nerozptyluje, žádný hovor, žádné pípání SMS. Je to skvělá příležitost utřást si myšlenky v hlavě. A někde tam se rodí pocit radosti.
A taky svobody. Čtyři dny bez signálu přežiji bez jakékoliv újmy, i když pohled na umrtvený mobil ve mně pořád vzbuzuje rozpaky. Nouzový telefon nezazvoní ani jednou a po návratu domů je vše v pořádku. Původně mám v úmyslu znovu zapnout mobil až po příjezdu, ale nevydržím a dělám to již při zastávce cestou zpátky. Je to trochu jako shledání s dávným přítelem – nabíhající smsky a maily znějí prima a dodávají mi pocit, že jsem součástí něčeho. Na druhé straně – není to tak, že by šlo o záplavu zpráv a můj život ani jedna z nich nijak zásadně nemění.
V klidu domova pak uvažuji, jak tento experiment vlastně dopadl, co mi to dalo a co jsem se o sobě dozvěděla. Mám radost, že jsem si dokázala užít čtyři dny bez mobilu, bez mailů a bez sociálních sítí. Proč to nenapsat otevřeně – jsem na sebe hrdá! S mobilem v letovém režimu jsem se cítila svobodněji. Nejsem naivní a je mi jasné, že v dnešní době jsme viditelní a dohledatelní všichni – kamery na budovách a ulicích, mýtné brány, platby kartou… Ale stejně se mi dýchalo nějak volněji. Zapnutý mobil v kapse je prostě permanentní vysílačka a tak trochu horký brambor. Pocit, že někdo ví doslova o každém mém kroku, mi není příjemný. Připomněla jsem si, že kdysi dávno jsme všichni bez výjimky dokázali žít bez mobilů. Víc jsme se spoléhali na pomoc druhých lidí a na oplátku jsme i my byli připraveni pomoct člověku v nouzi. Sdíleli jsme s nimi vzájemnou závislost na dobru a ochotě pomáhat. Mobily nám dávají pocit nezávislosti. Když se nám pokazí auto, nemusíme čekat, jestli někdo zastaví a odtáhne nás do nejbližšího servisu. Když odjíždíme z domu, nemusíme žádat sousedy, aby nám dohlédli na domácnost, nebo zatopili před naším návratem. Chytrá domácnost na náš pokyn z chytrého telefonu vše zařídí. Mobil nám dává pocit naprosté nezávislosti na společenstvu lidí kolem nás. Pocit, že nemusíme spoléhat na mezilidské vztahy, protože díky chytrému telefonu si všechno zařídíme sami. Zároveň chceme být o všem informování online, potřebujeme mít pocit, že máme věci pořád pod kontrolou a být průběžné ubezpečováni, že je vše ok.
Chytrý telefon má množství nesporných výhod a ulehčuje nám život v mnoha aspektech. Zároveň nám ale bere dvě podstatné věci – pocit sounáležitosti a schopnost víry, že věci dobře dopadnou. A taky vnitřní klid, který je neslučitelný s ambicí být pořád on-line.
Co s tím? Neznám řešení a ani nemusí existovat pouze jedno, protože nejsme všichni stejní. Já osobně si plánuji mobil ponechat. Život úplně bez něj – hlavně pracovní ale i ten soukromý – si (zatím) nedovedu představit. Začala jsem ale víc zvažovat, kdy ho přepnout do letového režimu a kam ho sebou vůbec nebrat. Jako ve všem jde i tady o nalezení správné rovnováhy, která nám bude vyhovovat.
— Diana Duffekova
Zdroje:
Zdroj obrázku https://www.behance.net/gallery/74909603/Offline-Phone